Harry James Potter a James Potter - Zrádná moc Zmijozela

8. kapitola - Zrádná moc Zmijozela


„Vstávej!“ zakřičel brzo ráno Ron a hodil po Harrym polštář.
„Co blbneš?“ řekl Harry ospale a zívnul, „Vždyť je sobota. Dneska se nejde do školy.“
„Do školy ne, ale na hřiště,“ usmál se Ron.
„Proč?“
„No, potřebuješ si procvičit létání a manévry.“
„A kvůli tomu, mě budíš tak brzo?“
„Hele, znáš to přísloví ,Ranní ptáče dál dos-“
„Vždyť už jdu,“ přerušil ho Harry a začal se oblékat.
Pochvíli už scházeli ze schodů do společenské místnosti a nesli si v rukou každý své koště. Ve společenské místnosti, jak se zdálo nikdo nebyl, tak jí rychle prošli, ale když už skoro byli u průlezu, všiml si Harry, že v jednom křesle spí Hermiona a na klíně jí leží rozevřená kniha. Podíval se zdviženým obočím na Rona, který jen mávnul rukou. Harry se usmál a poté následován Ronem, prošel průlezem ven ze společenské místnosti Nebelvíru.
„Rone, miluješ Hermionu?“ zeptal se najednou Harry, když procházeli hradem.
„Cože?“ zatvářil se překvapeně Ron a poté zčervenal, „Jak jsi na něco takového přišel?“
„No, jak asi,“ usmál se, „Toho by si všimnul i slepý, že ji máš rád víc než jen kamarádku,“ na chvíli se odmlčel a poté dodal, „a ona tebe taky.“
„Vážně si myslíš, že-?“
„Já si to nemyslím, já to vím,“ prohlásil s úsměvem Harry.
„Tak to potom, asi…jo,“ připustil rozpačitě Ron a protože už byli u brány, která vedla ven na pozemky, tak jí prošli a zamířili směrem k famfrpálovému hřišti.

„Kde jste byli celé dopoledne? Ani na snídani jste nebyli,“ pověděla jim Hermiona, když si sedli k nebelvírskému stolu.
„Byli jsme si zalétat,“ odpověděl Harry, protože Ron se už ládoval jídlem.
„No jo, ten váš famfrpál,“ ušklíbla se Hermiona, „Co máte dneska v plánu ještě dělat? Mohli byste zajít se mnou do kni-“
„Tak to ani náhodou,“ odporoval Ron, „Víš, že já do knihovny nechodím, natož pak v sobotu.“
„Ty jsi nenapravitelný.“
„To jsem,“ usmál se Ron a dál se věnoval obědu.
„Hermi,“ ozval se Harry, „Pojď s námi k jezeru. Venku je hezky a knihovna ti přece neuteče, ne?“
„To ne, ale-“
„Tak je rozhodnuto,“ přerušil ji Ron, „jde se k jezeru. A jestli tě to potěší Hermiono, vezmi si nějakou knížku.“
„Ó děkuji, že jsi tak velkorysý,“ podotkla Hermiona.
„Není zač,“ usmál se Ron.
Ještě chvíli tam seděli, ale poté se zvedli a zamířili si to, všichni tři, ven z Velké síně. Jakmile opustili prostory hradu, ozářily je teplé paprsky zářijového Slunce, kterých už v posledních dnech začalo velmi rychle ubývat. Cestou k jezeru míjely hloučky bavících se studentů, které vždy vzhlédly, když kolem nich Harry prošel. No jo. Jsem to já. Harry Potter osobně. Když dorazili k jezeru, sedli si do měkké trávy a zády se opřeli o strom.
„Rone, koupal ses už někdy tady v jezeře?“ zeptal se pochvíli Harry.
„Tady? Blázníš? Víš, co tam všechno žije? Obří sépie, ďasovi, jezerní lidé a tak bych-“ zarazil se, „Doufám, že se tam nechceš jít vykoupat?“
„A proč ne?“ zeptal se s úsměvem Harry, „Všechno se musí vyzkoušet. Jde někdo se mnou?“
Oba dva zakroutili hlavou. Padavky. Vstal, sundal si všechno oblečení kromě kalhot a poté vykročil k jezeru. Už chtěl vejít dovnitř, když ho zarazila Hermiona.
„Ehm. Harry, nevadí ti, že se na tebe všichni dívají?“
Rozhlédnul se. Opravdu. Všechny oči studentů, kteří byli v tu dobu venku, se na něj upíraly. No super. Na to jsem zapomněl. Ale co, když už jsem se odhodlal, tak proč ne? Usmál se a zamával všem, kteří se na něj dívali, zejména dívkám, které si prohlížely jeho vypracovanou hruď. Poté vlezl do jezera, voda byla víc studená než očekával, ale i tak mu bylo příjemně. Zvláště pak potom, co se ponořil celý pod hladinu a začal se potápět. Nebylo to ani deset minut, když uviděl, že se pod ním mihlo něco průhledného. Co to probůh je? No, myslím, že raději vylezu. Usoudil a vynořil se z vody. Stále kolem břehu stáli studenti a teď dokonce i někteří profesoři, mezi nimiž byl i James, kroutící nevěřícně hlavou. Harry hned poté zamířil k Ronovi a Hermioně.
„Tak jaké to bylo?“ zeptal se Ron.
„Dobrý, až na to, že se mi pod nohama prohnalo něco průhledného,“ odpověděl, zatímco si proudem tepla z hůlky, sušil kalhoty.
„Průhledného?“ zeptala se Hermiona, „To jako duch?“
„No,“ zamyslel se, zatímco se oblékal, „Možná, že jo. Vypadalo to, jako nějaká holka s tlustými brýlemi.“
Hermiona se rozesmála na celé kolo. Harry s Ronem se na ni zmateně dívali.
„Víš, kdo to byl? Ufňukaná Uršula!“ smála se dál, „To je duch dívky, který sídlí na dívčí umývárně a taky ráda špehuje kluky, zvláště v prefektských umývárnách.“
„Cože?“ vyjekl Ron, „Vždyť, tam se jako kapitán chodím koupat!“
„Tak to je teda gól,“ rozesmál se taktéž Harry. Ron zrudnul, ale vzápětí se k nim přidal.
S úsměvem na rtech se vydali zpátky do hradu, nevšímaje si pohledů ostatních studentů. Když už chtěli vstoupit dovnitř, tak Harry najednou do někoho, kdo vycházel ven, narazil, zapotácel se a spadnul na zem. Jau! To už je potřetí, co jsem skončil na zemi! Už mě to vážně nebaví! Vzhlédnul a zrak mu padal na nasupeného profesora lektvarů, Snapea. Sakryš.
„Pottere! To nemůžete dávat pozor na cestu? Cožpak jsem nějaký nárazník?“
„A…ne. Promiňte pane profesore,“ odpověděl zatímco vstával.
„Omluva se nepřijímá,“ ušklíbl se, „Srážím Nebelvíru pět bodů za vaší nepozornost při chůzi a dalších dvacet za vaše předvádění se celé škole, lezením do jezera.“
„A jak vy můžete vědět, že jsem tam byl, když jste nebyl venku!“ podotkl naštvaně.
„Nebyl, ale rozneslo se to po celé škole a pro příště si odpusťte ten tón nebo vám srazím další body!“
Harry už otevíral pusu, že mu na to něco odsekne, ale zarazilo ho šťouchnutí do žeber. Podíval se a zjistil, že to byla Hermiona.
„No co, nechci ztratit další body,“ hlesla.
„Je vám to jasné?“ zeptal se Snape.
„Naprosto,“ ušklíbl se Harry a poté šeptem dodal, když už byl Snape z hradu venku, „Srabusi.“
„Neměl by jsi ho, tak provokovat, Harry,“ podotkla Hermiona, když už kráčeli hradem směrem k Nebelvírské společenské místnosti.
„A ty by jsi se neměla starat, tolik o ty pitomé body,“ odvětil naštvaně.
„Ty pitomé body, jak říkáš, nám pomáhají získat školní pohár a taky-“
„Nech už ho na pokoji,“ zarazil ji Ron, „Harry, co si to řekl, poté co Snape odešel?“
Harry se usmál a odpověděl: „Srabus. To je jeho přezdívka, kterou mu vymysleli táta s mým kmotrem, když tu chodili. Pěkná, ne?“
„Jo,“ usmál se Ron, „Svatý grál,“ řekl heslo, protože už byli u Buclaté dámy. Chvíli poté už pohodlně seděli v křeslech, které byly u vyhaslého krbu. Zatímco se Harry s Ronem spolu bavili, Hermiona odešla a po chvíli se vrátila, nesouc si novou knížku, protože tu z rána měla už dávno přečtenou.
„Hermi, to snad nemyslíš vážně,“ podotkl Ron, když se chtěla začíst do knížky.
„Ale myslím,“ ušklíbla se, „I když si to nepřipouštíš, tak OVCE se nezadržitelně blíží a já toho musím-„ zarazila se, „Kde je Harry?“
„Kde by byl? Vždyť sedí -“ vyvalil oči, Harry tam nebyl. Rozhlédnul se, ale ani nikde ve společence ho nenašel.
„Viděla jsi ho odejít?“
„Ne, když jsem přišla, tak tu s tebou pořád seděl a i potom,“ řekla nechápavě, „Myslím, že bychom to měli říct jeho tátovi,“ vyhrkla a spolu s Ronem se zvedli a běželi k jeho kabinetu. Když tam dorazili, tak silně zabušili na dveře. Po chvíli se samy otevřely, a tak vstoupili. Uvnitř byl kromě Jamese i Sirius.
„Co se děje?“ zeptal se James.
„Harry zmizel,“ odpověděli současně.
„Cože? Jak mohl zmizet?“
„My nevíme. Prostě s námi seděl ve společence a najednou zmizel,“ odpověděl Ron.
„Jamesi, máš pořád ten plánek?“ vložil se do toho Sirius.
„Jo, ve stole,“ odpověděl a přešel ke stolu, vytáhnul ze zásuvky nějaký pergamen a pronesl: „Slavnostně přísahám, že jsem připraven ke každé špatnosti!“
Jakmile to dořekl, tak se na něm začaly objevovat různé čárky a tečky, které měli nad sebou vždy jméno nějakého studenta. Ron s Hermionou vyvalily oči.
„Vždyť to je plánek Bradavic!“ pronesla Hermiona.
„Je, ale to není teď důležité,“ řekl nervózně a začal v něm hledat. Po chvíli zvednul hlavu a podíval se na Siriuse.
„Nikde tu není,“ pronesl zoufale, „Budeme muset informovat Brumbála.“
„Myslíš si, že ho má Voldemort?“ zeptal se Sirius, nedbaje toho, že je tam s nimi Ron a Hermiona, James přikývl, „Ale jak by to dokázal? Vždyť Bradavice jsou chráněny proti přenášení!“
„Nedržel něco v ruce než zmizel?“ obrátil se James na dvojici studentů.
„Myslím, že ne, pane,“ odpověděla Hermiona.
„Ale je možné, že když předtím vrazil do Snapea, tak mu něco stačil dát do hábitu než Harry spadnul na zem,“ vzpomněl si Ron.
„Snape? Harry vrazil do Snapea?“ vypálil naštvaně James. Oba studenti přikývli.
„Vidíš Siriusi, říkal jsem ti, že s Voldemortem pořád drží a je jeho špeh a ne náš!“ vypálil bez rozmyšlení.
„Jamesi, Snape mu určitě nepodstrčil žádné přenášedlo. Kdyby ano, tak by ho hned přeneslo a ne až o několik minut později,“ klidnil ho Sirius a poté se otočil na Rona a Hermionu, „Nic, co jste tady slyšeli nesmíte nikomu říct! Rozuměli jste?“ oba přikývli, „Teď jděte.“

Uprostřed velké kruhovité místnosti, osvětlené pouhým světlem vycházejícím z pochodní, se náhle objevil mladý dědic Godrica Nebelvíra, Harry Potter. Kde to jsem? Zmateně se rozhlížel. A jak jsem se sem vůbec dostal! Vždyť před chvíli jsem byl ještě v Nebelvírské věži!
„Harry Pottere,“ ozvalo se za ním. To snad ne. Sakra! Otočil se a zrak mu padl na usmívajícího se Voldemorta.
„Asi se divíš, jak ses sem dostal, že?“ Harry mlčel, a tak Voldemort pokračoval, „Stačilo jen pár mistrovsky provedených kouzel a to, že máš v sobě Zmijozelovu moc, která mi ochotně pomohla.“
Harry se na něj naštvaně podíval. No super! Stačí, aby si Voldy jen zakouzlil a jsem tady!
„Co po mě vlastně pořád chceš? Už jsem ti řekl, že se k tobě nikdy nepřidám!“
„Nepřidáš?“ pozvedl obočí, „Tak proč tu stále stojíš? Už si na mě mohl dávno zaútočit nebo se přemístit, ale ty jsi nic z toho neudělal,“ poznamenal s úsměvem, „A víš proč? Temná strana tě velmi láká a není to způsobeno jenom tím, že máš Zmijozelovu moc. Ty sám to, tak cítíš. Nelíbí se ti snad, že jí máš? Nelíbí se ti ta možnost, že stačí, aby ses na někoho podíval a přál si, ať vzplane, že se tak stane? I když si to nechceš připustit, ve skrytu duše se ti to velmi líbí. Ta moc nad životem a smrtí. A nastane den, kdy si to konečně uvědomíš a přidáš se ke mně. Ke člověku, který tě jako jediný dokáže pochopit. Nikdo jiný, ani tvůj otec.“
„To nikdy neudělám,“ prohlásil.
„Ale uděláš. Sám to víš. A já budu trpělivě čekat na ten den. Den, který změní život celého kouzelnického společenství. Už nebude jenom jeden Pán zla, ale dva. A tito dva, změní celé dějiny kouzelníků. Tak, jak si to přál můj předek Salazar Zmijozel. Nebudou existovat žádní mudlovští šmejdi ani nečistí. Bude nastolena vláda čistých kouzelníků!“
„Jsi šílený! Tohle se ti nikdy nepovede!“ zařval na něj.
„Ale povede,“ řekl klidně Voldemort, „a to jen díky tobě.“
„To nepřipustím! Nikdy! V životě se k tobě nepřidám!“ dořekl a v ruce vytvořil ohnivou kouli, kterou na něj hodil. A pak další a další. Voldemorta se, ale ani jedna nedotkla. Smál se nad Harryho počínáním a sledoval, jak v jeho uhlově černých vlasech začínají vznikat oranžové proužky. Jeden z ukazatelů, že den jeho přidání se, na stranu zla, se pomalu, ale jistě blíží. Po asi půl hodině, Harry klesl unaveně na zem. Použil na Voldemorta i schopnosti Nebelvíra, ale nemělo to žádný efekt, jen ho to vyčerpalo.
„I když máš silnou moc, stále nestačí na mou, můj milý Harry. Protože i když mi zbyla jen jedna Zmijozelova schopnost, tak jsem stále silnější než ty. Ale jak je to možné? To strana zla mi pomáhá, ona mě dělá neporazitelným. Je mi tě líto, Harry, teď se nemůžeš ani přemístit. Neuvažoval si nad tím, že když budeš moc agresivně používat svoji moc, tak se jedině oslabíš a ani nic, tak primitivního jako je se přemístit nesvedeš,“ usmál se. Poté přešel k Harrymu a postavil ho na nohy. Harry se tomu vůbec nebránil, i když všechno v něm křičelo, aby tak učinil.
„A to my přece nechceme, že?“ usmál se a začal s ním kráčet k jediným dveřím, které vedly ze sálu. Byly z masivního dřeva a měly vyrytý znak Salazara Zmijozela, hada. Dříve než tam, ale došli, dveře se rozletěly a stál v nich James spolu se Siriusem a Brumbálem.
„Jak jste se sem dostali?“ zeptal se úplně překvapený Voldemort.
„Kouzlem, Tome,“ odpověděl mu Brumbál, „Vydej nám Harryho a nic se ti nestane!“
„A co by se mi mělo jako stát?“ zeptal se s úšklebkem Voldemort, „Jediný, kdo proti mně něco zmůže, je tady Harry. A ten je naprosto vyčerpaný a ještě v mé moci. Takže se tě Brumbále opět ptám. Co by se mi mělo stát?“
„Ty jeden bastarde! Co jsi mu udělal?“ vylítl naštvaně James.
„Já? Nic. Harry jenom zjistil, že musí příště až na mě bude útočit, uvažovat kolik má sil, aby se nevyčerpal,“ usmál se.
„Tati?“ ozval se Harry.
„Jsem tady. Nic se neboj, já tě odsud dostanu!“
„Máš silácké řeči, Pottere. Jak to chceš jako udělat? Jedna věc je, že jsi se dostal sem, ale zpátky? Vážně nevím,“ zakroutil hlavou, „A ještě s Harrym.“
„Má přece nás. Cožpak neumíš počítat?“ zeptal se drze Sirius.
„Už mě to přestává bavit,“ řekl Voldemort a namířil hůlkou na Siriuse. Než ale kdokoliv stačil říct nějaké kouzlo, tak se kolem Jamese, Siriuse a Brumbála vytvořil ohnivý štít, který z posledních sil vyčaroval Harry a poté je i sebe přemístil na pozemky Bradavic. Hned poté klesl na měkkou trávu a omdlel.